aneb když srdce mluví dřív než slova

Dětský svět je jako malé dobrodružství plné pocitů. Jednou je všechno radostné a lehké, jako když venku svítí slunce, jindy přijdou mraky, slzy nebo vztek. Děti své emoce prožívají velmi silně, ale často ještě nevědí, co přesně se v nich děje. Právě proto je tak důležité, aby se doma o emocích mluvilo. Ne jako o něčem špatném, ale jako o přirozené součásti života.

Když s dětmi mluvíme o emocích, pomáháme jim lépe porozumět sobě samým. Dítě, které dokáže říct „jsem smutný“ nebo „jsem naštvaný“, už udělalo obrovský krok. Pocit, který má jméno, totiž přestává být tak velký a děsivý. Děti postupně zjišťují, že emoce nejsou problém, ale spíš zpráva. Říkají nám, co se v nás odehrává.

Velmi důležité je, aby děti viděly, že o emocích mluví i dospělí. Nemusíme být dokonalí. Stačí být upřímní. Když rodič někdy řekne, že je unavený, nervózní nebo smutný, dítě pochopí, že mluvit o pocitech je normální. Učí se, že emoce nejsou něco, co se musí schovat, ale něco, co můžeme sdílet.

Malé děti často ještě nedokážou své pocity přesně pojmenovat. Cítí jen, že je něco silné nebo nepříjemné. V takových chvílích jim můžeme pomoci jednoduchými větami. Můžeme zkusit říct, že to vypadá, jako by byly smutné, nebo že možná cítí vztek, protože se něco nepovedlo. Dítě tak postupně získává slovník emocí a učí se rozpoznávat, co se v něm děje.

Stejně důležité jako mluvení je ale i naslouchání. Když dítě něco prožívá, nepotřebuje dlouhé vysvětlování nebo rady. Potřebuje cítit, že ho někdo opravdu slyší. Někdy stačí jednoduchá věta: „Rozumím, že tě to mrzí.“ Taková slova mohou dítě uklidnit mnohem víc než snaha problém rychle vyřešit.

Postupně můžeme dětem ukazovat i různé způsoby, jak se s emocemi vyrovnat. Někdy pomůže hluboký nádech, jindy obejmutí nebo chvilka klidu. Některé děti rády kreslí, jiné se potřebují proběhnout nebo si jen sednout vedle rodiče. Každé dítě si najde svůj vlastní způsob, jak své pocity zpracovat.

Velkým pomocníkem při rozhovorech o emocích jsou také příběhy. Dětské knihy a pohádky totiž ukazují emoce velmi přirozeně. Postavy prožívají strach, radost, odvahu i smutek, a děti v nich často poznávají samy sebe a můžou se s knižními hrdiny ztotožnit. Po společném čtení si můžeme povídat o tom, jak se asi cítila hlavní postava nebo co by dítě udělalo na jejím místě. Díky tomu děti pochopí, že v tom, co cítí, nejsou samy.

Pokud takovou knihu hledáte, máme tu pro vás několik tipů, které jsme si my samy s dětmy přečetly a vyzkoušely 🙂

Z naší vlastní produkce můžeme doporučit knihu ZASTÁVKY, kde se můžeme skrze dobrodružné příběhy dotknout témat a emocí jako jsou odvaha, strach, smutek, pochopení, naděje, či víra v sebe sama a své sny. Další knihy, které máme doma a které si naše děti moc oblíbily jsou: Grandhotel emocí od Lidie Brankovic, série Srdce a Hlava od Nishi Singhal nebo Kniha Pocitů od naší milované Ester Staré.

Možná nejdůležitější zpráva, kterou dětem můžeme předat, je jednoduchá. Každá emoce má své místo. Radost, smutek, vztek i strach patří k životu stejně jako slunce a déšť. Když děti naučíme, že žádná emoce není špatná, dáváme jim velký dar. Dar porozumění sobě samým.

A někdy stačí opravdu málo. Třeba večer u večeře položit jednoduchou otázku:
„Jaký pocit byl dnes u tebe nejsilnější?“ Možná budete překvapeni, jak krásné a hluboké rozhovory z takové otázky mohou vzniknout.

Hodně štěstí na vaší společné cestě porozumění přeje
Marci & Terez z POP – PAP