Jedééém!

Antarktida. Jen sníh a led a klid. Nikde ani živáček. Nuda… Nebo že by?
Přeci kdosi! Támhle v dáli! Na pohled elegán, ovšem kráčí zvláštně… Snad se neztratil, chudáček…
Není jeden! Jsou jich houfy, velcí, malí… Proč se houfují? Kam se ti tučňáci chystají?
Zatímco velcí v moři lovili, maličcí se na břehu bavili.
Jenže dnes se mají malí chystat, naučit se plavat, a pak navíc ryby chytat!
„Oskare, šup, vstávat, naučíš se plavat!“
„Oskare, slyšíš?!“
„Slyším, ale nechci. Voda je mokrá a zebe.“
(…)
„Není pro tučňáka věc přirozenější, než-li plavání,“ vykládá pan učitel, „třebaže v chůzi nevyniká, jako plavec je znamenitý, mezi ptáky nejrychlejší!“
„Aby nebyl nejrychlejší!“ kroutí hlavou Oskar, „Ptáci přeci neplavou, ale létají! Tvrdil to racek a ten není přízemní!“
„Pojď, ty neplavče, my ti vokážem,“ slitují se nad paličákem tuleni. „Budeš plovat jako vorvaň! Plácej packama a pofrčíš jak mečoun!“
Marná snaha, Oskar neposlouchá.
I prastará velryba pomáhá: „Ploutvemi, mladíku, ploutvemi zamáchej – není třeba spěchat jen vytrvale máchat!“
Ale Oskar nad ní jenom mávne křídlem.
„To jsou mi rady, copak mám packy nebo nohy?! Mám křídla! Jsem pták, vzhůru do oblak!“
(…)